DYSPLAZIE KYČELNÍHO KLOUBU
Dysplazie kyčelního kloubu - označovaná také krátce jako DKK - byla u psa poprvé popsána ve 30. letech a i dnes představuje nejčastější onemocnění pohybového aparátu psovitých šelem. Následující materiál má proto poskytnout krátký přehled o současném stavu znalostí o tomto onemocnění, poskytnout jeho definici, uvést rozšíření, příčiny, vznik, posuzování, léčbu a chovatelská opatření vedoucí ke snížení jeho výskytu.
Funkce kyčelního kloubu
Kyčelní kloub tvoří ohnisko přenosu síly z pánevních končetin na tělo psa, a proto má pro pohyb psa elementární význam.Tvoří ho takzvaný kulový kloub, jehož normální funkce závisí na dobrém vzájemném působení hlavy stehenní kosti (hlava femuru) a kloubní jamky (acetabuIum). Rozhodující je normální vývoj kyčelního kloubu od narození až po ukončení růstu kostry. Při narození psa neexistuje případ nedokonalého nebo vadného vývoje kyčelního kloubu (dysplazie), ale tento problém se vyvíjí až během růstu psa. Vlohy pro tuto poruchu vývoje kloubu však jsou vrozené.
1 - kranio-laterální okraj pánve
2 - kontura vrcholu pánve
3 - hlavice stehenní kosti
4 - krček stehenní kosti
Schematické zobrazení normálního kyčelního kloubu (podle Mullera a Saara, 1966)
Silně vytažené linie označují obrysy podstatné pro vyhodnocení.
Definice dysplazie kyčelního kloubu
U dysplazie kyčelního kloubu navzájem neodpovídá tvar kloubní hlavice a kloubní jamky, respektive hlava je v jamce usazena jen volně. Následkem toho je narušena harmonie pohybu kloubu, takže v kloubu dochází k nadměrnému opotřebení, jež se projevuje vznikem artrózy. Následkem bývají silné bolesti a poruchy funkce kloubu. Většinou bývají postiženy oba kyčelní klouby. Chybný vývoj kloubů se může vyskytovat v různých stupních, přičemž přechody mezi jednotlivými stupni dysplazie kyčelního kloubu jsou plynulé počínaje zdravým normálním kloubem až po nejtěžší podobu chorobných změn, vykloubení kloubu.
Normální kyčelní klouby na rentgenovém snímku (Tellhem, Giessen). Kulatá hlavice stehenní je přesně usazena v hluboké, dobře vyvinuté kloubní jamce.
Těžce dysplatické kyčelní klouby na rentgenovém snímku. Tvar kloubní hlavice není kulatý a plochá kloubní jamka ho jen špatně zakrývá.
Rozšíření
Rozšíření dysplazie kyčelního kloubu se u jednotlivých plemen velmi podstatně liší. Například podle jednoho ze švýcarských výzkumů se DKK vyskytuje zhruba v 7 procentech u plemene sibiřský hasky a v 69 procentech u plemene gordonsetr. Zveřejňovanou četnost výskytu dysplazie kyčelního kloubu je však třeba brát s rezervou mimo jiné proto, že o velmi podstatném podílu zvířat nejsou k dispozici žádné údaje. Příčinou bývá to, že rentgenové snímky s na první pohled patrnou dysplazií kyčelního kloubu se většinou ani nezasílají k centrálnímu vyhodnocení, takže skutečná četnost výskytu DKK bude u jednotlivých plemen ještě podstatně vyšší, než vykazuje statistika.
Dysplazie kyčelního kloubu nepostihuje jen velká a těžká plemena, jak se často mylně předpokládá, ale vyskytuje se v podstatné míře i u středně velkých a malých plemen. U velkých respektive těžkých plemen se však následky dysplazie kyčelního kloubu projevují dříve než u malých plemen, a proto zůstává u malých plemen často nepovšimnuta. Obecně poměrně málo bývají dysplazií kyčelního kloubu postižena plemena chrtů, naproti tomu kříženci -i přes obecně panující názor o jejich pevnějším zdraví - poměrně často trpí tímto onemocněním. Rozdíl v četnosti výskytu tohoto onemocnění mezi fenami a psy až dosud žádná studie věrohodně nedoložila.
Příčina
Dnes se pokládá za jisté, že u dysplazie kyčelního kloubu jde o dědičně podmíněný znak, na jehož stupni se podílí celá řada genů. Proto se hovoří o polygenní dědičnosti. Tento druh dědičnosti připouští také vliv prostředí na stupeň postižení - pro-středí může vznik a stupeň dysplazie kyčelního kloubu ovlivnit kladně i záporně. Proto je dysplazie kyčelního kloubu psů vývojovou vadou kyčelního kloubu spočívající na dědičném základě, avšak do jisté míry ovlivněnou faktory prostředí..
Z celé řady faktorů, jež bývají uvedeny a probírány v Iiteratuře a které mohou být příčinou dysplazie kyčelního kloubu, nebo na ni mohou mít vliv, se budeme věnovat v rámci tohoto článku pouze nejdůležitějším vlivům - krmení a pohybu.. Pokud jde o krmení, mezi odborníky panuje obecná shoda v tom, že nadměrný přísun energie a s tím spojený rychlý růst u psů s příslušným dědičným založením podporu-je rozvoj dysplazie kyčelního kloubu. Určitý význam se však připisuje také složení potravy. Příliš nízké - však také nadměrné - dávky minerálů (například vápníku) se mohou negativně odrazit na růstu kostry psa, přičemž je třeba dbát také na správný poměr minerálů v potravě - především poměr vápníku a fosforu. Kromě toho se ukázalo, že určitou roli při rozvoji dysplazie kyčelního kloubu hraje i poměr sodíku a draslíku ke chloridu, ale také poměr elektrolytů v potravě rostoucího psa. Z vitaminů mají na vývoj kostry důležitý vliv především vitaminy A a D, jejichž obsah v potravě by se proto neměl v žádném směru podstatně odchylovat od normy.
Jako preventivní opatření proti vývinu dysplazie kyčelního kloubu se proto doporučuje podávat psovi během růstu omezené množství potravy s vyváženým obsahem jednotlivých živin, přičemž komerční kompletní krmiva pro mladé psy by se neměla doplňovat žádnými doplňkovými minerály ani vitaminovými přípravky. To platí mimochodem i u vitaminu C, který si dokáže organismus psa vyrábět samostatně v dostatečné míře.
Pokud jde o pohyb - nadměrný pohyb během růstu u psů s dědičnými vlohami k dysplazii kyčelního kloubu lze považovat za faktor napomáhající vzniku tohoto onemocnění. Podstatně větší vliv na vývoj kyčelního kloubu než jen pouhé množství pohybu však má podle posledních výzkumů především druh povrchu, na kterém se pes pohybuje během prvního roku svého života. Psi by proto měli mít výběh pokud možno na měkkém a pružném povrchu.
Vznik
Nezávisle na tom, jak dysplazie kyčelního kloubu vniká, zda jde (jak se převážně předpokládá) o přílišnou volnost kyčelního kloubu, jež vede k nedostatečnému vývinu kloubní jamky, nebo naopak o nedostatečný vývoj jamky respektive hlavice stehenní kosti, což s sebou nese určitou volnost kloubu, obojí znamená nadměrnou zátěž některých částí kloubu, což má za následek vznik artrózy. S ukončením růstu kostry je také dyspIazie kyčelního kloubu plně vyvinutá; pozdější změny kloubů je třeba připsat artróze, která se zpravidla s rostoucím věkem psa zesiluje. Podrobnější informace související s mírou dysplatických změn a pozdější artrózou najde čtenář v mé knize.
Příznaky onemocnění
Příznaky onemocnění dysplazií kyčelního kloubu jsou velmi pestré. Často u psů pozorujeme následující symptomy: namáhavé vstávání a potíže při prvních krocích, rychlá únava, nedostatek chuti k pohybu a ke hře a potíže po delší respektive silnější zátěži. Tyto příznaky se mohou vyskytovat u rostoucích psů, ale také u dospělých. U dospělých souvisejí tyto problémy většinou s artrózou vznikající následkem dysplazie kyčelního kloubu. Většinou je to právě artróza, jež má za následek projevy onemocnění, kterých si majitel psa povšimne, přičemž průběh onemocnění závisí v první řadě na závažnosti kloubních změn a na zátěži nemocného kloubu.
Posouzení
Protože dysplazií kyčelního kloubu může být postižen také pes, u něhož se navenek žádné potíže neprojevují, příznaky onemocnění DKK navíc bývají velmi pestré a mohou se vyskytovat také u jiných onemocnění,je objektivní posouzení kyčelního kloubu možné jen rentgenologickým vyšetřením. Aby bylo zaručeno jednotné posouzení rentgenových snímků, byla zavedena centrální místa pro vyhodnocení DKK, která vyhodnocují rentgenové snímky podle jednotných kritérií. Tato centra dbají také na to, aby byly k vyhodnocení předkládány jedině snímky s korektní standardní polohou a pořízené optimálním rentgenologickým vybavením, protože jinak by mohlo docházet k jejich nesprávnému vyhodnocení.
Nejobvyklejší respektive předepsaný je rentgenový snímek s nataženými pánevními končetinami psa v hluboké narkóze. V některých případech se vyžaduje také snímek s ohnutými končetinami, což zvyšuje jistotu rentgenové diagnózy. Kromě toho byly vyvinuty i jiné rentgenové techniky, z nichž je třeba zmínit se především o takzvané stresové rentgenové technice, která slouží k určení volnosti kloubů.
K vyhodnocení rentgenových snímků DKK byla zpracována celá řada schémat pro hodnocení dysplazie kyčelního kloubu. V západoevropské oblasti se rentgenové snímky vyhodnocují podle směrnic Vědecké komise Fédération Cynologique Internationale (FCI), výjimkou však je Švýcarsko a Velká Británie, kde byla vyvinuta vlastní bodová schémata pro vyhodnocení DKK.
Posuzuje se kloubní jamka, kloubní hlavice, krček stehenní kosti a vzájemná poloha hlavice v jamce, přičemž pes s výjimkou Velké Británie - bývá hodnocen 5 stupni závažnosti onemocnění počínaje stupněm A (normální kloub) až E (těžká DKK). V USA a ve Švédsku se snímky posuzují podle vlastního schématu vyhodnocení.
Pro oficiální rentgenologické vyhodnocení dysplazie kyčelního kloubu se předpokládá minimální věk psa 1 rok respektive u velkých a těžkých plemen až 1,5 roku. Rentgenologické vyšetření před oficiálně stanoveným minimálním věkem psa, označované často jako předběžný rentgen, je sice možné, ale přesnost takové rané diagnózy závisí mimo jiné na stupni DKK. Definitivní posouzení týkající se stavu DKK však lze provést zásadně až po dokončení růstu kostí. Ruční vyšetřovací techniky k ranému rozpoznání dysplazie kyčelního kloubu, například takzvaný Ortolaniho test, se neprosadily mimo jiné pro značnou subjektivnost výsledků. V budoucnosti však bude možná nástrojem diagnostiky DKK u štěňat ultrazvukové vyšetření.
Poloha psa při rentgenologickém vyšetření dysplazie kyčelního kloubu:
v pokrčené poloze v natažené poloze
Převzato ze stránek: www.kchls.cz